Právo na informace vlastníka ochranné známky: co musí prodejce luxusního zboží odhalit?

Právo na informace vlastníka ochranné známky: co musí prodejce luxusního zboží odhalit?

Rozhodnutí Ústavního soudu ze začátku roku 2026 potvrdilo důležitý princip pro vlastníky ochranných známek i prodejce luxusního zboží. Pokud podnikatel prodává značkové výrobky mimo autorizovanou distribuční síť, nemusí jít automaticky o porušení práva. Přesto však může být povinen sdělit, odkud zboží pochází a kdo mu jej dodal.

Tento závěr vzešel ze sporu mezi společnostmi Chanel a Notino, který tak přinesl důležité vyjasnění práva na informace u ochranných známek v České republice.

O co v případu šlo

Společnost Chanel vyrábí a prodává luxusní zboží prostřednictvím selektivního distribučního systému. To znamená, že její výrobky mohou prodávat pouze partneři, kteří splní stanovená kvalitativní kritéria, například způsob prezentace zboží nebo úroveň zákaznického servisu.

Notino nabízelo výrobky Chanel v České republice, aniž by bylo součástí této autorizované sítě. Chanel proto pojala pochybnosti o původu některých prodávaných výrobků a chtěla zjistit, jak se zboží dostalo mimo kontrolovaný distribuční řetězec.

Nežádala však okamžitý zákaz prodeje. Domáhala se „pouze“ toho, aby jí Notino sdělilo informace o původu a dodavatelích dotčeného zboží.

Lze vůbec chtít informace, když je zboží originální?

Notino se bránilo mimo jiné tím, že prodávalo originální výrobky, u nichž došlo k tzv. vyčerpání práv z ochranné známky. Zjednodušeně řečeno: pokud vlastník ochranné známky uvede zboží na trh v EU, nemůže zpravidla bránit jeho dalšímu prodeji.

Podle argumentace Notina tedy nebylo prokázáno žádné konkrétní porušení práv a bez něj prý nemůže vzniknout ani povinnost cokoliv vysvětlovat nebo dokládat.

Tato obrana však narazila na praktický problém: bez informací o původu zboží nelze ověřit, zda k porušení práv došlo, ale bez prokázaného porušení by zase nebylo možné tyto informace získat.

Jak k tomu přistoupily soudy

Obecné soudy zvolily pragmatický přístup. Nevyžadovaly, aby Chanel už v této fázi sporu stoprocentně prokázala porušení práv z ochranné známky. Postačilo, že:

• existovaly konkrétní indicie, že zboží mohlo pocházet z nejasných nebo problematických zdrojů;

• požadavek na informace byl konkrétní a přiměřený; a

• požadavek směřoval k legitimní ochraně práv z ochranné známky.

Na základě toho soudy uložily Notinu povinnost požadované informace poskytnout.

Co řekl Ústavní soud

Ústavní soud potvrdil, že tento postup je ústavně konformní a důraznil několik důležitých závěrů:

• Právo na informace není sankcí, ale procesním nástrojem, který má zabránit tomu, aby ochrana práv duševního vlastnictví byla pouze formální.

• Vlastník ochranné známky nemusí prokázat porušení „na sto procent“, aby se mohl informací domáhat.

• Povinnost sdělit informace představuje méně intenzivní zásah do podnikání než například zákaz prodeje zboží.

• Klíčovým korektivem je vždy proporcionalita – požadované informace musí odpovídat významu a povaze tvrzeného zásahu.

Ústavní soud zároveň potvrdil, že selektivní distribuce luxusního zboží je legitimní model, který může být za splnění zákonných podmínek slučitelný i s pravidly hospodářské soutěže.

Neznamená to konec paralelního obchodu

Rozhodnutí neznamená, že by byl paralelní obchod s luxusním zbožím plošně zakázán. Ústavní soud jasně zdůraznil, že prodej originálního zboží může být za určitých okolností zcela legitimní.

Co se však mění, je míra transparentnosti, kterou mohou soudy po prodejcích požadovat. Pokud existují pochybnosti o původu zboží nebo o narušení funkcí ochranné známky (např. poškození image značky), může být prodejce povinen odkrýt svůj dodavatelský řetězec.

Co z toho plyne pro praxi

Pro podnikatele prodávající luxusní značky mimo autorizované sítě plyne z rozhodnutí několik praktických závěrů:

• je nezbytné mít reálnou schopnost doložit původ prodávaného zboží;

• samotná skutečnost, že zboží je „originál“, nemusí postačovat;

• soudy mohou nařídit poskytnutí informací i bez definitivního prokázání porušení práv.

Pro vlastníky ochranných známek je naopak rozhodnutí posílením jejich pozice. Právo na informace se potvrdilo jako funkční nástroj ochrany značky, nikoliv jen abstraktní pravidlo zakotvené v zákoně.